Rozsudek ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko, C-278/20, ECLI:EU:C:2022:503
Evropská komise se svou žalobou domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Španělské království tím, že přijalo a ponechalo v platnosti čl. 32 odst. 3 až 6 a čl. 34 odst. 1 druhý pododstavec zákona 40/2015 o právním režimu veřejného sektoru ze dne 1. října 2015 (dále jen „zákon 40/2015“), jakož i čl. 67 odst. 1 třetí pododstavec zákona 39/2015 o společném správním řízení před orgány veřejné správy ze dne 1. října 2015 (dále jen „zákon 39/2015“), nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají ze zásad efektivity a rovnocennosti.
Na úvod si dovolím vysvětlit tyto dvě zásady. Zásada efektivity spočívá v tom, že podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními předpisy nesmí být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody. Zásada rovnocennosti říká, že tyto podmínky nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva.
Podle Evropské komise článek 32 zákona 40/2015 porušuje zásadu efektivity tím, že podřizuje nárok na náhradu škody třem podmínkám, a sice za prvé, že vznik odpovědnosti státu jako zákonodárce je podmíněn tím, že Soudní dvůr prohlásil legislativní akt za neslučitelný s unijním právem, za druhé, že poškozený jednotlivec musí před podáním žaloby na náhradu škody získat konečné rozhodnutí soudu o zamítnutí žaloby proti správnímu aktu, kterým byla způsobena škoda, a zatřetí, že jednotlivec musel namítat porušení unijního práva v rámci této předchozí žaloby.
Komise také dodává, že promlčecí lhůta pro podání žaloby na náhradu škody proti státu jako zákonodárci v důsledku porušení unijního práva stanovená v čl. 67 odst. 1 zákona 39/2015 a omezení škod, které mohou být předmětem náhrady, na škody utrpěné v období pěti let před prohlášením neslučitelnosti podle čl. 34 odst. 1 zákona 40/2015, jsou rovněž dva požadavky neslučitelné se zásadou efektivity.
Španělské království tvrdilo, že Komise neprovedla úplnou analýzu systému náhrad škod a že ustanovení v čl. 32 odst. 1 zákona 40/2015 je pouze doplňkovým a dále uvedlo „řádné“ prostředky. Tyto prostředky ale podle Soudního dvora a generálního advokáta neumožňují vznik odpovědnosti státu jako zákonodárce. Generální advokát a Soudní dvůr se v tomto ohledu neztotožnili s argumentací Španělského království.
Soudní dvůr a generální advokát mj. dále zhodnotili, zdali tři podmínky stanovené v čl. 32 odst. 5 opravdu odporují zásadě efektivity, jak uvádí komise, a ve v rozsahu, v němž ustanovení podmiňují vznik odpovědnosti státu jako zákonodárce se s komisí shodují. Co se týče promlčecí lhůty, generální advokát a Soudní dvůr podotýkají, že vzhledem k tomu, že je promlčecí lhůta podmíněna rozhodnutím Soudního dvora, tak je v rozporu se zásadou efektivity.
Co se zásady rovnocennosti týče, Komise tvrdí, že Španělské království zásadu porušuje tím, že pro založení odpovědnosti státu jako zákonodárce v případě porušení unijního práva stanoví jiné (méně příznivé) podmínky jako pro případ porušení španělské Ústavy. Tyto podmínky jsou však totožné s ustálenou judikaturou Soudního dvora (že cílem porušené unijní právní normy je přiznat práva jednotlivcům, že porušení této normy je dostatečně závažné a že existuje přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením povinnosti a škodou způsobenou jednotlivcům). Generální advokát a Soudní dvůr se tak s argumentací Komise neztotožňují a podle nich Španělsko zásadu rovnocennosti neporušilo.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
Španělské království tím, že přijalo a ponechalo v platnosti čl. 32 odst. 3 až 6 a čl. 34 odst. 1 druhý pododstavec zákona 40/2015 o právním režimu veřejného sektoru ze dne 1. října 2015, jakož i čl. 67 odst. 1 třetí pododstavec zákona 39/2015 o společném správním řízení před orgány veřejné správy ze dne 1. října 2015, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají ze zásady efektivity, v rozsahu, v němž tato ustanovení vážou náhradu škody způsobené jednotlivcům španělským zákonodárcem porušením unijního práva na podmínku existence rozhodnutí Soudního dvora o prohlášení neslučitelnosti uplatňované normy s právní silou zákona s unijním právem; na podmínku, aby poškozený jednotlivec dosáhl u kterékoli instance konečného rozhodnutí o zamítnutí žaloby proti správnímu aktu, kterým byla způsobena škoda, přičemž nestanoví výjimku pro případy, kdy škoda vyplývá přímo z jednání nebo opomenutí zákonodárce, které je v rozporu s unijním právem, aniž existuje napadnutelný správní akt; na promlčecí lhůtu jednoho roku od zveřejnění rozhodnutí Soudního dvora o prohlášení neslučitelnosti uplatňované normy s právní silou zákona s unijním právem v Úředním věstníku Evropské unie, aniž pokrývají případy, kdy takové rozhodnutí neexistuje, a na podmínku, že může být nahrazena pouze škoda, ke které došlo v období pěti let přede dnem tohoto zveřejnění, nestanoví-li toto rozhodnutí jinak. Ve zbývající části žalobu zamítl.