Pavel Kadera 2023, druhý ročník PF UK
Ústřední správní úřady plní funkci politicky nezávislých správních orgánů, která je nezastupitelná v demokratickém právním státě. Právě jejich relativní nezávislost zaručuje neproměnlivou jistotu ve výkon státní moci a fungovaní společnosti. Tuto jistotu ale narušuje jistá disharmonie mezi formálními a materiálními přístupy k pojetí ústředních správních úřadů. Jen samotné určení jejich počtu se může ukázat složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Proto tvrdím, že by se mělo přistoupit k vyšší a pečlivější formalizaci přístupu k ústředním správním úřadům.
Prvním místem, a dříve i jediným místem, na kterém lze výčet některých ústředních správních úřadů hledat je zákon č. 2/1969 Sb. (tzv. kompetenční zákon). Zákon zřizuje a upravuje 31 ústředních správních úřadů (které sám nazývá ústředními orgány státní správy), z nichž 14 jsou ministerstva, v jejichž čele je člen vlády; zbylých 17 zákon označuje jako „další ústřední orgány státní správy“.
Od roku 2010 se díky usnesení Ústavního soudu již přijal názor, že k považovaní orgánu za ústřední správní úřad není nutné právě označení kompetenčním zákonem, ale splnění tří materiálních kritérií, které Ústavní soud označil následovně: „výkon státní správy představuje podstatnou (byť menšinovou) část náplně daného orgánu, správní orgán vykonává celostátní působnost a tento orgán není přímo podřízen jinému ústřednímu orgánu státní správy…“ (Pl.ÚS 52/04 ze dne 30. 11. 2010).
Zákonodárce sice orgán v otázce do kompetenčního zákona přidal, ale do dnes výčet v něm není kompletní, přestože by mohl být. Nejnovější přídavek do seznamu ústředních správních úřadů, Digitální a informační agentura, která byla přidána do zákona č. 12/2020 Sb. zákonem č. 471/2022 Sb. se v kompetenčním zákoně vůbec nevyskytuje. Zároveň i zákon užívá jiného jazyka než kompetenční zákon; místo termínu „ústřední orgán státní správy“ zákon konečně používá modernější „ústřední správní úřad“.
Materiálně ale kompetenční zákon narušuje Úřad vlády České republiky. Ten se v kompetenčním zákoně sice vyskytuje, avšak uvedená kritéria Ústavního soudu nesplňuje. Úřad vlády totiž nevykonává veřejnou správu.
Ale ani v případě, kdy orgán splňuje formální i materiální požadavky, nemusí být počet tak jednoznačný; ústřední správní úřady mohou i zanikat. V historii České republiky už tak zanikla dvě ministerstva a Komise pro cenné papíry.
Závěrem lze konstatovat, že korektiv pro nedokonalou úpravu ústředních správních úřadů zákonodárcem, kterou přinesl Ústavní soud, může být užitečným nástrojem pro vyjednávání, resp. přesnější určení kompetencí jednotlivých orgánů. Tento korektiv však může způsobovat nejasnosti už jen při určování počtu ústředních správních úřadů a nebyl by nutný při jejich pečlivější formální úpravě, která může začít už jen u sjednocení užívaného jazyka v legislativě.