Pavel Kadera 2022, první ročník PF UK
Úvod
Pojem ius provocationis (právo provokace) označuje právo římského občana odvolat se z rozhodnutí magistráta k lidovému shromáždění. Obvykle se jednalo o trest smrti, vysokou pokutu, nebo tělesný trest.[1] Avšak pojem „odvolat se“ může být v definici zavádějící. Uložené tresty totiž nevycházely z rozsudku soudu nebo soudce, nýbrž ze sankce uložené magistrátem – úředníkem; magistrát vycházel ze svého práva koercice.[2] Jednalo se tedy spíše o správní akt.
Cílem práce je popsat především historický vývoj ius provocationis a přiblížit jeho praktické fungování. Nejprve se bude věnovat pravděpodobnému vzniku provokace, dále zákonům ji ustavující a upravující, formálním náležitostem užití provokace a na konec příslušností lidových orgánů.
Historie
Samotný institut provokace se pravděpodobně vyvinul v období republiky, ale za jedno z prvních použití provokace se považuje až skoro bájný případ Horatia[3] z doby královské. Za vlády krále Tulla Hostilia došlo ke sjednocení Říma a Alba Longy, jehož základem byl souboj bratrů Horatiů a Curiátů. Ke sjednocení došlo po vítězství Říma na základě dohody mezi právě králem Tuliem a Mettiem Fuffetiem, vůdcem Albanů. Horatius se po vítězství navrací do Říma a probodne svou mladší sestru, která naříkala nad smrtí svého snoubence, jednoho z Horatiem zabitých Curiátů. Za její zabití je Horatius hnán před královský soud. Král o sporu nechtěl rozhodovat sám, a tak stanovil dvojici soudců, kteří měli soudit Horatia ze zločinu proti královské svrchovanosti (nikoli tedy za vraždu). Zákon o strašlivé předpovědi (lex horrendi carminis), podle kterého soudci rozhodovali, zněl takto:
„Dvojice soudců nechť soudí zločin proti královské svrchovanosti; jestliže se Horatius od dvojice soudců odvolá, nechť na základě odvolání se před sněmem odpovídá; jestliže žalobci na soudě zvítězí, budiž mu hlava zahalena, na neplodném stromě provazem budiž oběšen; budiž bičován buď mezi hradbami, nebo za hradbami.“[4]
Soudci se domnívali, že jim formulace zákona ani neumožňuje Horatia viny zprostit, a byl tedy odsouzen. Bezprostředně na to Horatius zvolal: „Provoco!“ A tím se odvolal ke kurijnímu lidovému shromáždění. Tam podle Livia vystoupil Horatiův otec, který po apelu na emoce a soucit dokázal lidové shromáždění přesvědčit, aby jeho syna zbavil viny.
Důležité je ale nezapomenout, že provokace byla relativně významným institutem římského práva, takže se musí počítat s tím, že i Livius pravděpodobně ve snaze jej historicky legitimovat do nějaké míry praktikoval poněkud kreativní dějepisectví, jak tomu bylo ostatně ve starověku zvykem. Avšak právě díky těmto pramenům získáváme hlubší náhled do fungování provokace, protože uvádějí a komentují některé zákony, které se k ní vztahují.
Prvním z těchto zákonů (z roku 509 př. n. l.) měla být lex Valeria de provocatione[5], jehož navrhovatelem byl konsul Publius Valerius Publicola. Např. Cicero píše:
„Prvním zákonem přijatým centurijním shromážděním bylo dáno, že každý magistrát nemůže římského občana popravit či tělesně potrestat, odvolá-li se.“[6]
Dalo by se tedy říct, že lex Valeria chránila občana před trestem smrti nebo tělesným trestem ve chvíli, kdy užil ius provocationis. Na některé úředníky se ale lex Valeria nevztahovala.[7] Např. šlo o tribuny lidu (kvůli obecně výjimečnému postavení v římském zřízení, měli také úplnou a univerzální koercici), dále decemviry nebo diktátory (do roku 300 př. n. l.).
Další 2 zákony byly (z roku 449 př. n. l.) lex Valeria Horatia a lex Duilia de provocatione.[8] Oba předpisy zakazují, v reakci na vyhnání decemvirů, vytváření nových úřadů, na které by se nevztahovalo právo provokace.
Prvním spolehlivě potvrzeným[9] zákonem je druhá lex Valeria de provocatione[10] z roku 300 př. n. l. a je v podstatě znovuvyhlášením té první. Hlavní rozdíl by se dal najít v „sankci“ obsažené v mladším zákoně pro magistráta, který by ignoroval ius provocationis. Livius ji označuje jako improbe factum – zavrženíhodný skutek. Vzhledem k tomu, že se zdá, že sankce je pouze morální, daly by se tyto normy označit za imperfektní.
Provokaci také upravovaly některé procesní normy. Zejména jde o zákony lex Aternia Tarpeia et Menenia Sestia de multa et sacramento, které se zabývaly výší pokut, od kterých se již bylo možné odvolat. Nejdříve se výše stanovovala v kusech dobytka, později konkrétní peněžní částkou (a to 3020 asů).[11]
Právo provokace lze zaznamenat i v zákoně dvanácti desek. Marcus Tillius Cicero píše:
„Výsady ať nenavrhují. O životě občana ať jednají… jen před nejvyšším lidovým shromážděním“[12]
„Dva znamenité zákony převzaté z XII desek, z nichž první zakazuje výsady, druhý zakazuje jednat o životě občana jinde, než na nejvyšším shromáždění lidu.“[13]
„… z každého rozsudku a trestu je možné se odvolat, tak dosvědčují mnohá ustanovení XII desek.“[14]
Ius provocationis bylo dále upravováno třemi zákony leges Porciae de provocatione/de tergo civium (z 2. století př. n. l.). Díky nejstarší lex Porcia pod provokaci nově spadal i trest bičováním, díky druhé bylo rozšířeno území, na kterém mohlo být právo použito (stále ale jen římským občanem), a díky třetí a poslední se konečně zavádí reálná fyzická sankce pro nedodržení práva provokace (gravi poena – těžký trest, pravděpodobně hrdelní trest).[15]
Ius provocationis v praxi
Právo provokace občan využil tak, že po vyřčení rozhodnutí magistrátem prohlásil „Provoco!“ – „Odvoláván se!“ – a k tomu připojil „Cives Romanus sum!“ – „Jsem římský občan!“.[16] Společně s provokací se vyvíjel i orgán příslušný ve vedení řízení. Prvním z nich bylo pravděpodobně kurijní shromáždění (pokud je proces s Horatiem pravdivý). Původně to mohlo také být římské vojsko, jak by v budoucnu v případě hrdelního trestu napovídal zákon dvanácti desek, který stanovoval příslušnost centurijního shromáždění. Co se týče příslušnosti v případě provokace z pokuty, předpokládá se, že stejně jako v případě komiciálního procesu, bylo příslušné tributní shromáždění.[17]
Institut provokace dal později za vznik jinému institutu z doby císařské. Ukázalo se, že ius provocationis byl již neefektivní a došlo k jeho nahrazení institutem, který lépe odpovídal potřebám doby a mocenského uspořádání. Provokace tedy byla nahrazena apelací (appellatio), která umožňovala obrátit se namísto k lidu rovnou k císaři. Část provokace ale v tomto institutu přežila, a to právě v onom latinském názvu pro odvolání k císaři provocatio ad imperatorem, provocatio ad Caesarem.[18]
Závěr
Cílem seminární práce bylo popsat historický vývoj a praktické fungování ius provocationis, který byl relativně k rozsahu práce splněn. Práce v úvodu nastiňuje základní definici práva provokace, dále popisuje příběh o Horatiovi, jmenuje a popisuje důležité předpisy spojené s provokací a na závěr přibližuje její formu a příslušnosti jednotlivých lidových shromáždění.
Jako hlavní zdroje seminární práce využívá akademické práce autorů z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, části děl klasických historiků a části učebnic, které součástí doporučené literatury k předmětu Římské právo a základy novodobého práva soukromého II.
Použité prameny
Cicero. De leg. III
Cicero. De rep. II
Livius, dějiny I.
Livius. X.
KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin a SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha. 1995.
BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha, 1981.
ŠLOSAR, Martin. Zásady činnosti úředníků. Praha, 2014. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.
THÖNDEL, Alexandr. Římskoprávní definice, maximy, regulae a jejich odraz v současném právu. Praha, 2010. Disertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.
ŠKEŘÍKOVÁ, Jana. Základní principy a zásady římského procesu. Praha, 2012. Disertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.
ULLMANN, Jan. Crimen falsi a příbuzné skutkové podstaty. Praha, 2017. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc.
[1] Cicero. De leg. III 1.
[2] THÖNDEL, Alexandr. Římskoprávní definice, maximy, regulae a jejich odraz v současném právu. Praha, 2010. Disertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. Str. 399
[3] Livius, dějiny I. Str. 74–76
[4] Překlad: ŠKEŘÍKOVÁ, Jana. Základní principy a zásady římského procesu. Praha, 2012. Disertační práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. Str 176
[5] Např. Livius. II 8, X 9, III 20; Cicero. De rep. II 31, 53; Pomp. D 1.2.2.16; Valerius Maximus. IV 1.
[6] Cicero. De rep. II.3.53.: Legem ad populum tulit eam quae centuriatis comitiis prima lata est, ne quis magistratus civem Romanum adversus provocationem necaret neve verberaret. (Překlad: ULLMANN, Jan. Crimen falsi a příbuzné skutkové podstaty. Praha, 2017. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. Str 16)
[8] Livius, III 33; Cicero. De rep. II 61.
[9] ŠLOSAR, Martin. Zásady činnosti úředníků. Praha, 2014. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. Str. 72.
[10] Livius. X 9.
[11] ŠLOSAR, Martin. Zásady činnosti úředníků. Praha, 2014. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. Str. 72.
[12] Cicero. De leg. III 4 (LDT IX 1). Překlad: SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva Fontes iuris romani. Praha, 2004. Str. 45.
[13] Cicero. De leg. III 19 (LDT IX 2). Překlad: SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva Fontes iuris romani. Praha, 2004. Str. 47.
[14] Cicero. De rep. II 31 (LDT fragmenta incertae sedis 5). Překlad: SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva Fontes iuris romani. Praha, 2004. Str. 51.
[15] ŠLOSAR, Martin. Zásady činnosti úředníků. Praha, 2014. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. Str. 74-75.
[16] KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin a SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha. 1995. Str. 324
[17] BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha, 1981. Str. 104, 230.
[18] ŠLOSAR, Martin. Zásady činnosti úředníků. Praha, 2014. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin. Vedoucí práce prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. Str. 77.