Pavel Kadera 2022 PF UK
1. Úvod
Pojem evropské právo označuje specifickou část mezinárodního práva, která je exklusivní pro členské státy Evropské unie a státy s EU jinak sdružené (mezinárodními smlouvami). Nejedná se tedy o synonymum k pojmu kontinentální právo, ale spíše k pojmu právo Evropské unie.
Obecně v mezinárodním právu existují dvě pojetí jeho vztahu k právu vnitrostátnímu. Jednak je to koncepce monistická, která považuje jednotlivé státy (a jejich vnitrostátní právní systémy) jako autonomní celky celosvětového práva, a pak koncepce dualistická, která vnímá tyto dva systémy jako oddělené. Evropské právo postupným vývojem získává více charakteristik monistického systému a tím i vykazuje některé prvky federace (např. společná měna, bezprostřední závaznost některých právních aktů pro vnitrostátní subjekty, občanství EU).
Cílem práce je popsat především podstatné náležitosti evropského práva primárního (ve smyslu historického vývoje a přijímaní významných smluv Evropských společenství a Evropské unie), podobu orgánů EU a evropské právo sekundární.
2. Evropské právo primární
2.1 Základní informace
Primární právo Evropské unie ustavuje její instituce (orgány), pravomoci, povinnosti a rozsah jejich působnosti. Samotná působnost se dělí na společnou a výlučnou.
Primární právo tvoří, respektive je odvozeno od zakládajících smluv (tj. mezinárodní smlouvy mezi členskými státy), pozměňujících smluv, smluv o přistoupení, protokolů připojených k uvedeným smlouvám, dodatkových dohod (kterými se mění určité oddíly zakládajících smluv), Listiny základních práv (od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost) a obecných zásad stanovených Soudním dvorem Evropské unie.[1]
2.2 Pařížská smlouva
První zakládající smlouvou je Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (také známá jako Pařížská smlouva). Smlouva sdružovala Německo, Itálii, Francii, Nizozemsko, Belgii a Lucembursko v tzv. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Podepsána byla 18. dubna 1951, v platnosti byla od 23. července 1952 do 23. července 2002.[2] Cílem smlouvy bylo vytvořit společný trh s uhlím a ocelí a tím podpořit hospodářskou expanzi, zaměstnanost a životní podmínky obyvatel členských států. Smlouva tak zavádí volný pohyb výrobků bez cel nebo daní, zakazuje diskriminační opatření, postupy, dotace, státní podporu nebo restriktivní praktiky.[3]
Dosažení těchto cílů zajištovaly smlouvou ustanovené orgány, které naznačily podobu orgánu EU tak, jak je známe dnes. Samotné ESUO mělo právní subjektivitu.
Prvním hlavním orgánem byl Vysoký úřad, předchůdce Evropské komise. Byl tvořen devíti členy jmenovanými na šest let, z nichž muselo být minimálně 6 jiné státní příslušnosti. Vysoký úřad dohlížel na modernizaci výroby, dodávky výrobků, vývozní politiku a zlepšování pracovních podmínek a přijímal rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Byl mu nápomocen Poradní výbor, který byl tvořen zástupci zaměstnanců, prodejců, výrobců a spotřebitelů. Jeho dnešním ekvivalentem je Evropský hospodářský a sociální výbor.
Druhým orgánem bylo Shromáždění, předchůdce Evropského parlamentu. Bylo tvořeno 78 členy, kteří měli poměrně zastupovat jednotlivé národní parlamenty. Shromáždění mělo pravomoc vykonávat dohled.
Třetím orgánem byla Rada, předchůdce Rady Evropské unie. Byla tvořena šesti zástupci, každý z nich z jednotlivé národní vlády členských států. Souhlas rady byl vyžadován k přijetí důležitých rozhodnutí Vysokého úřadu.
Posledním hlavním orgánem byl Soudní dvůr, předchůdce Soudního dvora Evropské unie. Byl tvořen sedmi soudci jmenovanými na šest let společnou dohodou vlád zemí ESUO. Soudní dvůr vykládal smlouvy a dohlížel na jejich provádění.
2.3 Římské smlouvy
2.3.1 Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství
Smlouva sdružuje země ESUO do tzv. Evropského hospodářského společenství (EHS), byla podepsána 25. března 1957 a vstoupila v platnost 1. ledna 1958.[4] Cílem smlouvy bylo především prostřednictvím obchodu usilovat o integraci a hospodářský růst; vytváří tak společný trh opírající se o volný pohyb zboží, služeb, kapitálu i osob. Smlouva o EHS je dnes (po několika změnách) označována jako Smlouva o fungování Evropské unie a je řazena mezi zakládající smlouvy.[5]
Smlouva zakládá celní unii, kterou ruší kvóty a cla mezi svými šesti signatáři a zavádí společné vnější clo pro dovozy ze zemí mimo EHS. Celní unie byla spojena se společnou obchodní politikou, která nebyla řízena na úrovni jednotlivých států, ale na úrovni EHS.
Mimo společnou obchodní politiku smlouva vytváří také společnou zemědělskou politiku a dopravní politiku. Později vytvořilo EHS i svou společnou regionální, sociální a průmyslovou politiku a politiku životního prostředí.5
Programy těchto politik byly řízeny pomocí orgánů EHS. Hlavní orgány se podobaly těm z ESUO (tj. Rada ministrů, Komise, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr).
2.3.2 Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii
Smlouva sdružuje šest zemí ESUO do tzv. Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom), byla podepsána také 25. března 1957 a vstoupila v platnost společně se Smlouvou o založení EHS 1. ledna 1958.[6] Cílem smlouvy bylo v rámci společného trhu v oblasti jaderné energie stanovení systému dohledu nad používáním jaderných materiálů pro civilní použití, zajištění dodávek pro všechny signatářské země a podpora výzkumu.[7] Smlouva se řadí mezi zakládající smlouvy.
Euratom měl před sloučením samostatné orgány podobné těm v ESUO a EHS. Specifickým orgánem pro Euratom, který má právní subjektivitu do dnes, je Zásobovací agentura Euratomu.7
2.4 Bruselská smlouva
Bruselská smlouva, také známá jako Smlouva o slučování nebo celým názvem Smlouva o založení jednotné Rady a jednotné Komise Evropských společenství, se řadí mezi tzv. dodatkové smlouvy, byla podepsána 8. dubna 1965 a vstoupila v platnost 1. července 1967.
Smlouva zakládá jednotnou Radu a jednotnou Komisi Evropských společenství. Rada Evropských společenství nahrazuje zvláštní Radu ministrů ESUO, Radu EHS a Radu společenství Euratom. Komise Evropských společenství nahrazuje Vysoký úřad ESUO, Komisi EHS a Komisi společenství Euratom.
„Již před smlouvou o slučování tato 3 Evropská společenství sdílela některé společné instituce na základě úmluvy z roku 1957 o určitých společných institucích Evropských společenství: parlamentní shromáždění (které se později stalo Evropským parlamentem), Soudní dvůr a Hospodářský a sociální výbor.
Smlouva o slučování byla zásadním krokem k moderní EU. Tato smlouva byla – s výjimkou Protokolu z 8. dubna 1965 o výsadách a imunitách Evropských společenství – zrušena Amsterodamskou smlouvou podepsanou 2. října 1997, která vstoupila v platnost 1. května 1999.“[8]
2.5 Jednotný evropský akt
Jednotný evropský akt (JEA) byl podepsán 17. února 1986 v Lucemburku, 28. února 1986 v Haagu a vstoupil v platnost 1. července 1987. JEA je první tzv. pozměňující smlouvou; byl přijat z důvodu nutnosti reformy některých evropských institucí v rámci příprav na přistoupení Portugalska a Španělska (dříve ještě přistoupily země: Dánsko, Irsko a Spojené království v roce 1973 a Řecko v roce 1981) a z důvodu nutnosti urychlení rozhodovacího procesu umožňující zavedení jednotného trhu.[9]
JEA, aby bylo možné do roku 1993 vytvořit jednotný trh, rozšířil oblasti, ve kterých mohla Rada přijímat rozhodnutí „pouze“ kvalifikovanou většinou (na rozdíl od dřívější nutnosti jednomyslného rozhodnutí), ztížila se tak možnost uplatnit při hlasování právo veta. Změna se týkala většiny věcí související s vytvořením vnitřního trhu s výjimkou opatření tykajících se daňových otázek, volného pohybu osob a práv a zájmů zaměstnanců.
Byly také posíleny pravomoci Evropského parlamentu zavedením podmínky souhlasu Parlamentu při uzavírání dohod o rozšíření a přidružení. Byl tak zaveden tzv. „postup spolupráce“, který později vedl k tomu, že se Parlament stal společně s Radou normotvůrcem. Mimo jiné byly objasněny prováděcí pravomoci (obecně bylo umožněno svěřovat Komisi pravomoci k provádění pravidel stanovených Radou) a byly položeny základy pro vytvoření Soudu prvního stupně (dnes Tribunál).[10]
2.6 Maastrichtská smlouva o Evropské unii
Maastrichtská smlouva o Evropské unii, také pouze Smlouva o Evropské unii, byla podepsána 7. února 1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Smlouva vytváří Evropskou unii (avšak nenahrazuje Evropská společenství, jen je doplňuje), zavádí proces spolurozhodování, který dává Evropskému parlamentu ještě větší slovo, a zvyšuje míru spolupráce např. v oblastech obrany, spravedlnosti a vnitřních záležitostí. Smlouva také zavádí přípravná opatření pro měnovou unii a prvky politické unie (např. vymezením občanství).[11] Smlouva tak rozděluje strukturu EU na tři pilíře.
První pilíř, nazývaný „Evropská společenství“, seskupuje činnosti a pracovní a rozhodovací postupy EHS, ESUO a Euratomu. Týká se tedy mimo jiné ekonomických, sociálních a ekologických věcí.
Druhý pilíř, nazývaný „Společná zahraniční a bezpečnostní politika“, stanoví cíle jako: ochranu společných hodnot EU, posílení bezpečnosti EU a jejích členských zemí, udržené míru a mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami OSN, podpora mezinárodní spolupráce, upevňování a rozvíjení demokracie a právního státu a dodržování základních lidských práv a svobod.[12]
Třetí pilíř, nazývaný „Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí“, zavádí pravidla a kontrolu na vnějších hranicích EU, organizuje spolupráci v trestněprávních a občanskoprávních věcech, vytváří Evropský policejní úřad (Europol), který slouží k výměně informací mezi vnitrostátními složkami, a rozvádí společnou azylovou politiku.
2.7 Amsterodamská smlouva
Amsterodamská smlouva byla podepsána 2. října 1997 a vstoupila v platnost 1. května 1999; řadí se mezi tzv. pozměňující smlouvy. Smlouva doplňuje a upravuje Maastrichtskou smlouvu, zavádí transparentnější rozhodovací proces a reformuje evropské instituce v přípravě na přistoupení nových členských států.11 Jednou z významných změn byla nová pravomoc Parlamentu schvalovat předsedu Komise
2.8 Niceská smlouva
Niceská smlouva byla podepsána 26. února 2001 a vstoupila v platnost 1. února 2003; řadí se také mezi pozměňující smlouvy. Smlouva reformuje evropské instituce pro jejich zefektivnění z důvodu přípravy na přistoupení nových zemí do EU[13] (Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko v roce 2004; později Bulharsko a Rumunsko v roce 2007).
Mezi významné reformy patří: změna metody určení složení Evropské komise (dříve měly „větší země“ 2 komisaře, po změně byl maximální počet komisařů určen na 27, každý komisař zastupoval jeden členský stát), změna hlasovacího systému Rady EU (změna váhy hlasů, posílení podmínky pro získání kvalifikované většiny, rozšíření oblastí, kde rada rozhoduje kvalifikovanou většinou), změna Soudního dvora Evropské unie[14]
2.9 Lisabonská smlouva a podoba základních orgánů EU
Lisabonská smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 a vstoupila v platnost 1 prosince 2009; jako poslední se řadí mezi tzv. pozměňující smlouvy. Smlouva byla přijata ve snaze vytvořit podmínky pro řešení globálních problémů (např. změna klimatu) a ve snaze posílit demokratičnost a efektivitu EU. Smlouva např. uděluje rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, mění systém hlasování v Radě, zavádí občanskou iniciativu13 a stanovuje postup při vystoupení z EU. Podstatnou změnou, kterou smlouva přinesla, bylo zrušení Evropských společenství a zavedení Evropské unie jako jejich nástupnicí. Smlouva také stanovuje, že Listina základních práv je právně závazná a má stejnou hodnotu jako Smlouvy.
Lisabonská smlouva přebírá podstatnou část změn, které navrhovala Smlouva o Ústavě pro Evropu, která byla podepsána, ale nikdy nevstoupila v platnost z důvodu neúspěšného referenda ve Francii a Nizozemsku. Hlavní myšlenkou této smlouvy bylo zavedení ucelené úpravy primárního práva EU, od té se ale upustilo.
Evropský parlament je nyní složen ze zástupců občanů EU, má větší legislativní moc (smlouva rozšířila celkový počet oblastí, ve kterých Parlament a Rada rozhodují rovnocenně na 73), volí předsedu Evropské komise většinou svých členů a je tvořen maximálně 751 členy (dnes má Evropský parlament 705 členů; členové jsou voleni přímo na 5 let dle volebních zákonů jednotlivých států).
Evropská rada se skládá z hlav států a předsedů vlád. Orgán vytyčuje obecné politické směry a priority EU. Předseda je volen většinou hlasů na třicet měsíců a může být takto zvolen dvakrát.
Rada Evropské unie se skládá ze zastupujících vlád členských států. Většinou jde o ministry zahraničních věcí, ale Rada v zásadě jedná s ministry příslušných zaměření. Spolurozhoduje o společné politice a legislativní činnosti. Rozhoduje na základě většiny, pro jejíž zajištění je potřeba 55 % hlasů zastupujících alespoň 65 % obyvatelstva EU. Pro zablokování jsou potřeba minimálně 4 země.
Evropská komise je tvořena 27 komisaři (1 komisař za každou zemi; podle smlouvy měl počet komisařů odpovídat dvěma třetinám počtu členských států, Evropská rada ale rozhodnutí změnila), kteří jsou jmenování na pět let Radou EU a předsedou Komise na návrh jednotlivých národních vlád. Předseda je vybírán Evropskou radou a schválen Evropským parlamentem na základě výsledků evropských voleb. Orgán jedná v zájmu celé EU, nikoliv jen v zájmu svých států, je hlavním výkonným orgánem EU a má výlučnou zákonodárnou iniciativu (mimo lidovou iniciativu). Komise také žaluje jednotlivé státy za porušování evropského práva a kontroluje plnění rozpočtu.
Soudní dvůr Evropské unie vykládá evropské právo, rozhoduje o žalobách nebo legalitě jednotlivých aktů EU. Soudní dvůr má jednoho soudce za každá stát a v čele stojí předseda. Smlouvou byla jurisdikce soudního dvora rozšířena na všechny oblasti politiky EU kromě společné zahraniční a bezpečnostní politiky.[15]
3. Evropské právo sekundární
Sekundárním právem se rozumí právní předpisy, které vycházejí z cílů a zásad smluv primárního práva; tzn. jsou to právní akty vzniklé činností příslušných orgánů EU – Rady a Evropské komise společně s Evropským parlamentem. Typicky se akty dělí na nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Dále existují i akty v přenesené pravomoci a prováděcí akty.
Nařízení mají obecnou platnost, jsou závazná v celém svém rozsahu a přímo použitelná ve všech zemích EU a přijímají se legislativním postupem. Jejich přímá použitelnost znamená, že se nařízení okamžitě použijí jako normy ve všech zemí EU bez nutnosti provádět je no vnitrostátního práva. Nařízení platí ve všech zemích EU ode dne vstupu v platnost.[16]
Směrnice se liší od nařízení obzvláště tím, že v zemích EU není přímo použitelná; musí být nejprve provedena do vnitrostátního práva. Směrnice také, na rozdíl od nařízení, nestanoví jednotlivé normy, ale cíle, kterých musí adresované členské státy dosáhnout, přičemž volba formy a prostředků se přenechává vnitrostátním orgánům (informace o provedení jsou předávány Komisi). Směrnice jsou přijímány v návaznosti na legislativní postup. Pokud není směrnice zavedena nebo je zavedena nesprávně uplatňuje se zásada bezprostředního účinku (rozsudek C-6/90 a C-9/90 Francovich a Bonifaci).[17]
Rozhodnutí jsou závazné v celém svém rozsahu, jsou relativně podobné nařízením, ale nemají obecnou platnost; mohou, ale nemusí mít konkrétního adresáta. Rozhodnutí mohou být považována za legislativní, nebo nelegislativní akty; záleží, zda byla přijata v souladu s legislativním postupem.[18]
Doporučení a stanoviska jsou právně nezávazné akty. Slouží jako nástroj jednotlivých orgánu EU k učinění prohlášení nebo k vyjádření názoru a navržení konkrétních kroků, aniž by v nich vyvozovaly zákonnou povinnost pro toho, komu jsou určena.[19]
4. Závěr
Cílem seminární práce bylo popsat primární a sekundární evropské právo a tento cíl byl relativně splněn. Práce v úvodu nastiňuje definici pojmu evropské právo a jeho vztah k vnitrostátnímu právu, v druhé kapitole se zabývá nejdůležitějšími smlouvami primárního práva (přiměřeně k jejich důležitosti) a v poslední kapitole stručně vyčítá a popisuje akty sekundárního práva. Bohužel, především ve třetí kapitole, práce vzhledem k jejímu zadanému rozsahu nezvládá důkladně popsat všechny náležitosti evropského práva (jako např. judikaturu Soudního dvora EU nebo mezinárodní dohody).
Jako hlavní zdroj práce využívá oficiální internetové stránky Evropské unie, které obsahují interpretace všech smluv primárního práva a aktů sekundárního práva. Většina jiných internetových zdrojů se odkazuje právě na tyto interpretace, pokud to ale bylo možné a na místě, jiné zdroje byly použity.
Co se tématu týče, tak práce naráží na problém příliš obecné volby na práci tohoto rozsahu. Většinu obsahu zabírají smlouvy primárního práva, a nezbývá tak moc místa pro detailnější rozbor fungování orgánů nebo ostatních pramenů evropského práva.
5. Použité prameny
Primární právo Evropské unie – EUR-Lex – l14530 – EN – EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM%3Al14530
Zakládající smlouvy. Redirecting to /select-language?destination=/node/1 [online]. Dostupné z: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/principles-and-values/founding-agreements_cs
Pařížská smlouva – EUR-Lex – xy0022 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:xy0022
Smlouva o založení EHS – EUR-Lex – xy0023 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=legissum:xy0023
Smlouva o Euratomu – EUR-Lex – 4301853 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law — [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:4301853
Bruselská smlouva – EUR-Lex – 4301863 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:4301863
Jednotný evropský akt – EUR-Lex – xy0027 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:xy0027
Maastrichtská smlouva – EUR-Lex – xy0026 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:xy0026
Amsterodamská smlouva – UR-Lex – xy0012 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:xy0012
Lisabonská smlouva – EUR-Lex – ai0033 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=legissum%3Aai0033
Nařízení – EUR-Lex – l14522 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:l14522
Směrnice – EUR-Lex – l14527 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:l14527
Rozhodnutí – EUR-Lex – ai0036 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:ai0036
Druhy právních předpisů EU | Evropská komise. European Commission [online]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/info/law/law-making-process/types-eu-law_cs
[1] Primární právo Evropské unie – EUR-Lex – l14530 – EN – EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM%3Al14530
[2] Zakládající smlouvy. Redirecting to /select-language?destination=/node/1 [online]. Dostupné z: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/principles-and-values/founding-agreements_cs
[3] Pařížská smlouva – EUR-Lex – xy0022 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:xy0022
[4] Zakládající smlouvy. Redirecting to /select-language?destination=/node/1 [online]. Dostupné z: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/principles-and-values/founding-agreements_cs
[5] Smlouva o založení EHS – EUR-Lex – xy0023 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=legissum:xy0023
[6] Zakládající smlouvy. Redirecting to /select-language?destination=/node/1 [online]. Dostupné z: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/principles-and-values/founding-agreements_cs
[7] Smlouva o Euratomu – EUR-Lex – 4301853 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law — [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:4301853
[8] Bruselská smlouva – EUR-Lex – 4301863 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:4301863
[9] Zakládající smlouvy. Redirecting to /select-language?destination=/node/1 [online]. Dostupné z: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/principles-and-values/founding-agreements_cs
[10] Jednotný evropský akt – EUR-Lex – xy0027 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:xy0027
[11] Zakládající smlouvy. Redirecting to /select-language?destination=/node/1 [online]. Dostupné z: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/principles-and-values/founding-agreements_cs
[12] Maastrichtská smlouva – EUR-Lex – xy0026 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:xy0026
[13] Zakládající smlouvy. Redirecting to /select-language?destination=/node/1 [online]. Dostupné z: https://european-union.europa.eu/principles-countries-history/principles-and-values/founding-agreements_cs
[14] Amsterodamská smlouva – UR-Lex – xy0012 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:xy0012
[15] Lisabonská smlouva – EUR-Lex – ai0033 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=legissum%3Aai0033
[16] Nařízení – EUR-Lex – l14522 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:l14522
[17] Směrnice – EUR-Lex – l14527 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:l14527
[18] Rozhodnutí – EUR-Lex – ai0036 – EN – EUR-Lex. EUR-Lex — Access to European Union law [online]. Dostupné z: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=LEGISSUM:ai0036
[19] Druhy právních předpisů EU | Evropská komise. European Commission [online]. Dostupné z: https://ec.europa.eu/info/law/law-making-process/types-eu-law_cs